Je to již více než sto let. Události z konce roku 1916 však pro dinosauří paleontologii zůstávají velkou tragédií. 6. prosince roku 1916 byla německým hladinovým křižníkem SMS Moewe potopena kanadská obchodní loď SS Mount Temple, převážející mimo jiné také 22 dřevěných beden s fosíliemi exkluzivně zachovaných kachnozobých dinosaurů. Ti byli vykopáni slavným paleontologem Charlesem H. Sternbergem (1850-1943) a jeho synem Levim (1894-1976) v 75 milionů let starých vrstvách dnešního Dinosaur National Park v kanadské Albertě.
Náklad směřoval do Londýna, neboť oba paleontologové během této sezóny pracovali pro Britské přírodovědecké muzeum a jmenovitě Sira Arthura Smithe-Woodwarda, který byl tehdy kurátorem paleontologických sbírek. Tam měly být fosílie korytosaurů, údajně dochovaných i se zkamenělou kůží, odpreparovány a vystaveny v trvalé expozici. První světová válka se však vedla nemilosrdně a německá námořní blokáda si onen den vybrala další daň.
Kromě veškerého nákladu na palubě (včetně 710 koní) byly ztraceny také životy čtyř členů posádky. Loď patřící kanadské společnosti Canadian Pacific Railway dosud spočívá na dně atlantického oceánu v hloubce kolem 4375 metrů asi 2000 kilometrů severně od Azorských ostrovů. Známý kanadský preparátor zkamenělin Darren Tanke (nar. 1960) byl hlavou smělého projektu, který měl za cíl zmapovat, nafilmovat a někdy v budoucnu snad i vytáhnout z hloubky oceánu případné fragmenty cenných fosílií (pakliže již nejsou zcela zničeny).
O jaké dinosaury na palubě však vlastně šlo? Jak už bylo zmíněno, utopenými „pasažéry“ byli korytosauři (Corythosaurus casuarius), velcí kachnozobí dinosauři z kladu Lambeosaurinae. Svoje rodové jméno, které v překladu zní „ještěr s přilbou“ odvozují od diskovitého lebečního hřebínku, skutečně napodobujícího tvar jakési přilbice. Různě tvarované lebeční hřebeny byly ostatně charakteristikou této skupiny ornitopodů a sloužily zřejmě k vnitrodruhové signalizaci i jako akustický orgán pro vydávání zvuků. Šlo zřejmě o stádní tvory, u kterých představovalo zvukové dorozumívání důležitou formu komunikace a nezbytný doplněk jejich obecně sociálního a reprodukčního chování. Jak již bylo zmíněno, korytosauři obývali západ Severní Ameriky v období pozdní křídy (kampán), asi před 75 miliony let. Žili tedy zhruba 10 milionů let před vyhynutím neptačích dinosaurů na samotném konci druhohor.
První exemplář korytosaura byl objeven v roce 1912 paleontologem Barnumem Brownem (1873-1963) v proslulých vrstvách řeky Red Deer v Albertě. Již tento první jedinec byl z velké části kompletní a dochovala se dokonce i velká část otisků kůže. V roce 1914 byl dinosaurus Brownem vědecky popsán. Bohužel již o dva roky později došlo k výše popsanému potopení dvou skvostných exemplářů korytosaura i mnoha dalších cenných fosílií z Alberty.
Stejně jako jeho příbuzní (Hypacrosaurus, Olorotitan) byl i tento dinosaurus býložravcem s čelistmi zakončenými jakoby „kachním“ keratinovým zobákem. Pohyboval se nejčastěji po čtyřech končetinách, ale mohl se také postavit na zadní (nejčastěji při běhu nebo spásání výše rostoucí potravy). V zadní části čelistí byl vybaven charakteristickými zubními „bateriemi“ pro lepší mechanické zpracování potravy. Korytosauři byli mohutní živočichové o délce až kolem 9 metrů a hmotnosti 3-4 tuny.
Bylo zjištěno, že v lebečním hřebeni těchto dinosaurů se nacházela složitá síť nosních chodeb, sloužících zřejmě jako rezonátor při vydávání zvuků. Ty mohly mít podobu jakýchsi mohutných bučivých tónů, nepříliš odlišných od zvuků trombónu. Hlasité zvuky mohly sloužit například jako varování před predátorem, dobře slyšitelné i vzdálenějším členům stáda. Takovým nebezpečím byli především mohutní tyranosauridi, jako byli například ve stejné době žijící Gorgosaurus a Daspletosaurus.
„Utopení“ dinosauři byli tedy ohromnou a zaživa nejspíš velmi hlučnou ukázkou fascinující rozmanitosti dinosauří biodiverzity konce křídové periody.
- Lebka korytosaura (Christophe Hendrickx, CC BY-SA 3.0).