Paleoumění a jeho dějiny

Od chvíle, kdy člověk pochopil nezměrnost geologického času a zjistil, že kdysi obývala svět jiná společenstva živočichů a rostlin, chtěl si umět lépe představit, jak asi takové dávné světy mohly vypadat. Postupně tak od prvních nesmělých pokusů o podobné rekonstrukce vznikal výtvarný obor, který bychom mohli nazvat paleouměním (z anglického paleoart). Zatímco dříve se podobným tématem zabývala jen hrstka výtvarníků, často se zcela odlišnými ambicemi, dnes se již této nové profesi věnují desítky umělců na plný úvazek a mnohem profesionálněji než dříve. V českém prostředí samozřejmě navazuje tato tradice především na osobnost Zdeňka Buriana a výtvarníci jako je Jan Sovák, Petr Modlitba nebo třeba slovenský ilustrátor Vladimír Rimbala aktivně pokračují v jeho odkazu. Jaké ale byly obecné počátky tohoto malého odvětví výtvarného umění?

Pojem „paleoart“ zavedl v 80. letech minulého století Mark Hallett (nar. 1947), americký výtvarník, který se sám od roku 1974 specializoval na tento druh umění. Historie paleontologické rekonstrukce v širším smyslu však sahá mnohem dál do minulosti. Pokud si dovolíme jistou míru spekulativního náhledu, pak můžeme za první příklady paleoartu považovat již starověká vyobrazení na korintských vázách z 6. století před naším letopočtem! Kolem roku 550 př. n. l. byla totiž vytvořena podobizna „trójské příšery“, založená možná na detailní prohlídce zkamenělé lebky třetihorního žirafovitého kopytníka Samotherium. Podobně starověká zobrazení gryfů (létajících bytostí s orlím zobákem a křídly a lvím tělem s mocnými spáry) jsou některými autory považovány za umění inspirované pozorováním zkamenělin (v tomto případě dokonce možná malých rohatých dinosaurů druhu Protoceratops andrewsi z území Mongolska). Již kontroverzní rakouský paleontolog Othenio Abel (1875-1946) na začátku minulého století předpokládal, že lebky „trpasličích“ pleistocenních chobotnatců ve středomoří mohly být podkladem pro tvorbu legend i výtvarného umění o legendárních jednookých Kyklopech (nosní otvor chobotnatců je snadné zaměnit s očnicí, nejste-li zkušenými znalci zvířecí anatomie). Ve všech těchto případech se však nutně jedná o pouhé spekulace, byť poněkud podložené vědeckými fakty.

Výtvarná rekonstrukce tvorů, žijících v minulých geologických dobách, pak pokračovala vzácně i v období středověku a raného novověku. Jednalo se vesměs o náhodná zobrazení hypotetického vzezření draků, obrů a legendárních vládců či božstev, jejichž domnělé, často velké kosti a lebky nacházeli lidé náhodně v jeskyních a stržích například po živelných pohromách. Tyto rekonstrukce lze však jen stěží považovat za „předvědecké“ či dokonce vědecké. V pozdější době (17. a 18. století) se můžeme setkat s rytinami a malbami fosilních schránek pravěkých bezobratlých, ale také například s prvními rekonstrukcemi mamutů i neexistujících tvorů, jakým je jednorožec, bazilišek apod. Za skutečnou kolébku paleoartu pak můžeme nejspíš považovat až Velkou Británii na počátku 19. století, kde došlo doslova k revoluci v lidském poznání pravěkého života. Tehdy byli světu představeni první dinosauři, ptakoještěři, druhohorní mořští plazi, ale také mnohé jiné zajímavé skupiny pravěkých tvorů. Právě v této době tak vznikají i první paleontologické rekonstrukce dávných ekosystémů oživených touto fascinující megafaunou. Mezi legendární a často zobrazovaná díla patří například malba z roku 1830, nazvaná Duria Antiquior — A more Ancient Dorset, tedy zobrazení pravěkého Dorsetu (oblasti v jižní Anglii) od geologa a paleontologa Henryho De la Beche (1796-1855).

Autor založil podobu obrazu jezerní krajiny plné druhohorních plazů (ichtyosaurů, plesiosaurů a dalších) na objevech Mary Anningové, která počátkem 19. století do značné míry odkryla jurskou mořskou faunu jižní Anglie. Ačkoliv je tato rekonstrukce ze současného pohledu naivní a nepřesná, jedná se o jeden z prvních pokusů založit scénu na skutečných paleontologických reáliích.

Ve druhé polovině 19. století začalo přibývat uměleckých rekonstrukcí pravěkých zvířat i v podobě betonových modelů (například slavné londýnské modely Benjamina W. Hawkinse z 50. let) a ilustrace dinosaurů, ptakoještěrů či mamutů se dostaly poprvé nejen do knih a učebnic, ale například také do dobrodružných knih a kreslených vtipů. Počátkem 20. století pak začíná tzv. klasické období, kdy se ke slovu hlásí nová generace skvělých umělců, jakými byli Američané Charles R. Knight (1874-1953), který byl i skvělým sochařem a Rudolph Zallinger (1919-1995) s rakousko-ruským původem. Samozřejmě sem patřil také český výtvarník Zdeněk Burian (1905-1981), věhlasný svým dílem dodnes prakticky po celém světě. Většina ilustrací pravěkých tvorů, které mohli lidé po celém světě vídat v učebnicích, knihách i časopisech byly dílem právě těchto několika osobností paleoartu 20. století. Zajímavými osobnostmi z evropského kulturního okruhu byli také dánský výtvarník a paleontolog-samouk Gerhard Heilmann (1859-1946), který se věnoval zejména vzniku a vývoji ptáků a německý autor krajinomaleb i paleorekonstrukcí Heinrich Harder (1858-1935).

Velký posun pak nastal v období tzv. Dinosauří renesance, odstartované na konci 60. let 20. století objevem dravého dinosaura deinonycha. Tato výrazná změna v náhledu na dinosaury a jakýsi modernější pohled na jejich anatomii, fyziologii i evoluční úspěšnost způsobila výrazný nárůst zájmu o tyto pravěké plazy, a to i z hlediska paleontologických rekonstrukcí. Objevuje se nová generace umělců, která dinosaury zobrazuje jako elegantní, rychle se pohybující dynamické tvory. Mezi tyto umělce patří od počátku 70. let Robert T. Bakker (nar. 1945), Gregory S. Paul (nar. 1954) a později i mnozí další. Právě práce těchto, zatím převážně amerických badatelů a výtvarníků, vedla mimo jiné i k fascinujícímu způsobu ztvárnění dinosaurů ve filmovém Jurském parku i jeho pokračováních. V současnosti již v popředí působí výtvarníci, kteří detailně studují předměty svého zájmu a v jejich rekonstrukcích je tak nejen umělecký aspekt, ale také pevný vědecký základ. Mezi tyto výtvarníky patří (mezi mnoha dalšími) například Kanaďan Julius T. Csotonyi (nar. 1973), Brit Mark P. Witton nebo Australan John Conway, dále španělsko-mexický ilustrátor Luis V. Rey (nar. 1955) nebo třeba ruský výtvarník a biolog Andrej Atuchin (nar. 1980). V průběhu 21. století se stále více uplatňuje digitální malba a mnozí výtvarníci její využití pro paleoumění výrazně prohloubili a zdokonalili. Jen budoucnost ukáže, kam se umění paleontologické rekonstrukce posune v dalších desetiletích.

• The Long March, tedy Dlouhý pochod, jeden z nejslavnějších obrazů amerického paleoumělce Marka Halletta.

Tento článek vznikl na přání našeho čtenáře. Přejete si, abychom napsali článek dle Vašeho přání? Uděláme to moc rádi! Stačí si objednat zboží z našeho internetového obchodu, do 72 hodin od uhrazení Vaší objednávky nám poslat doklad o zaplacení a navrhnout téma článku, které bychom měli zpracovat.

Více informací naleznete zde.