Začátkem května letošního roku byl publikován popis nového příbuzného tyranosaura, který dostal jméno Suskityrannus hazelae. Jednalo se o poměrně malého a štíhle stavěného dravce, který lovil menší až středně velké býložravé dinosaury i jiné obratlovce a poskytoval zatím jen velmi skromnou představu o tom, do jakých kolosálních proporcí měli dorůst jeho pozdější příbuzní z kladu tyranosauridů.
Fosilie suskityrana byly objeveny v sedimentech souvrství Moreno Hill (pánev Zuni) na západě Nového Mexika v roce 1997 a poprvé o nich bylo v odborné literatuře referováno již o rok později spolu s popisem rohatého dinosaura druhu Zuniceratops christopheri. Na dlouhou dobu pak byl fosilní materiál malého tyranosauroida považován za pozůstatky jakéhosi blíže neidentifikovatelného zástupce skupiny Coelurosauria (resp. kladu Dromaeosauridae). Teprve před několika dny byla oficiálně publikována vědecká studie týmu amerických paleontologů pod vedením Sterlinga Nesbitta, která dinosaura představuje jako zcela nového zástupce skupiny Tyrannosauroidea s přímou vývojovou vazbou na pozdější laramidijské tyranosauridy (včetně nejslavnějšího ze všech, o rovných 25 milionů let mladšího druhu Tyrannosaurus rex).
Suskityrannus byl pojmenován na počest kmene původních obyvatel z oblasti objevu fosilií, tedy z jazyka kmene Zuni. Slovo „suski“ označuje kojota, jméno dinosaura tedy znamená cosi jako „tyranský kojot“. Je možné, že svými potravními zvyklostmi se dávný dinosauří predátor současné psovité šelmě skutečně podobal. Co o něm tedy zatím můžeme s určitostí říci?
Suskityrannus je v současnosti znám podle dvou dochovaných fosilních exemplářů, holotypu MSM P4754 a paratypu MSM P6178, představujících částečně dochovanou lebku a postkraniální kostru. Ty jsou dnes uloženy v depozitáři Arizonského muzea přírodních věd ve městě Mesa. Dospělou velikost těchto dinosaurů neznáme, protože oba dochované exempláře byly stále ve fázi aktivního růstu, když uhynuly. Oba jedinci mohli být každopádně asi kolem 3 metrů dlouzí, vysocí kolem metru v nejvyšším bodě hřbetu a vážili zhruba mezi 20 a 40 kilogramy. Jedná se tedy o dinosaury o velikosti většího psa, jejichž hmotnost byla oproti maximální odhadované hmotnosti pozdějšího druhu T. rex v průměru asi 300krát nižší.
Zajímavá je také směsice anatomických znaků, která byla u tohoto dinosaura zjištěna. Například stavba jeho lebky a distální části nohy je štíhlejší a tedy méně robustní než u většiny dalších tyranosauroidů. Naopak společným znakem s pozdějšími tyranosauridy, kteří se objevují podle dostupného fosilního záznamu zhruba o deset milionů let později, je přítomnost srůstu nártních kostí do podoby takzvaného arktometatarzu. Tento srůst kostí lépe absorboval nárazy nohy do povrchu při rychlém běhu, což zřejmě zlepšovalo běžecké schopnosti tohoto predátora.
Ukazuje se tak, že některé anatomické speciality tyranosauridů se ve skutečnosti mohly objevit již podstatně dříve u jejich vývojových předků. A koho Suskityrannus lovil? Dá se předpokládat, že v případě smečkového lovu mohl příležitostně útočit například na již zmíněného ceratopsoida zuniceratopse, dále na terizinosaurida druhu Nothronychus mckinleyi, hadrosauroida druhu Jeyawati rugoculus nebo snad i některé menší ankylosaury, známé ze souvrství Moreno Hill podle objevu fosilních zubů.
S objevem suskityrana se každopádně náš obraz vývoje severoamerických tyranosauroidů stává zase o něco kompletnějším a přesnějším.
- Rekonstrukce tyranosauroida druhu Suskityrannus hazelae a ceratopsoida druhu Zuniceratops christopheri (© Andrey Atuchin).
- Článek byl v mírně pozměnené formě publikován také na webu DinosaurusBlog.