Před 160 miliony let žili na Moravě velcí mořští plazi

Jurské sedimentární horniny z okolí Brna odkrývají další ze svých úžasných tajemství. Vyšla první publikace věnovaná v současnosti probíhajícímu výzkumu velkých mořských plazů, jež žili před přibližně 160 miliony let v mělkých vodách severní Tethydy. Práce vznikla ve spolupráci s Jakubem Březinou a Gabrielou Calábkovou z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a Moravského zemského muzea v Brně a vyšla v tamějším odborném časopise Acta Musei Moraviae, Scientiae Geologicae.

Před 160 miliony let, na počátku pozdní jury, v období, které nazýváme oxford, bylo okolí dnešního Brna pod mořskou hladinou. O živočiších, kteří tyto vody obývali, toho víme už poměrně dost, a to především díky četným nálezům bezobratlých z několika dnes již klasických svrchnojurských nalezišť (např. Stránská skála, Hády, Švédské šance). Zkameněliny pokročilých obratlovců jsou ovšem vzácné a většinou se omezují na izolované elementy, které je navíc obtížné přesně určit. Snad nejznámějším takovým nálezem je zub moravské tetanury, pravděpodobně poměrně statného teropodního dinosaura připomínajícího populární druhy Megalosaurus bucklandii, ze střední jury anglického Oxfordshire, či Allosaurus fragilis, ze svrchní jury slavného morrisonského souvrství na středozápadě Spojených států.

Jak už ovšem bylo zmíněno, jura okolí Brna představuje záznam mělkovodního mořského světa. Proto bylo vždy mnohem pravděpodobnější, že místo dinosaurů se zde podaří nalézt spíše zkameněliny plesiosaurů nebo ichtyosaurů. A o několika izolovaných, velmi problematických nálezech již zmínky opravdu existují. Všechny ovšem pocházejí z první poloviny 20. století (konkrétně se jedná o pozůstatky dnes již s největší pravděpodobností ztracených zubů, jež mohly patřit v mořích žijícím neidentifikovaným plazům), a tak není divu, že jakékoli písemnosti, které na jejich základě vznikly (a byly extrémně stručné), jsou už v dnešní době zcela zastaralé a mají v podstatě pouze historickou hodnotu.

Nové nálezy, nové znalosti
Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu článku, v současnosti probíhá výzkum fosilních pozůstatků obratlovců z oxfordu okolí Brna. Ke konečným výsledkům se dostaneme teprve v budoucnosti. Již nyní si ovšem můžeme zmínit několik nových zajímavých skutečností.

Zatímco nově objevený materiál dosud čeká na důkladné zpracování, některé starší nálezy už svoje tajemství prozradily. Konkrétně se jedná o dvě nekompletní zubní korunky, které bylo možné již na první pohled zařadit k velkým plesiosaurům, tedy mořským plazům, kteří představovali dominantní predátory především v jurských a křídových mořích. Oba nálezy, v současnosti uložené v paleontologických sbírkách Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, byly poměrně velké. První zub, označený katalogovým číslem ÚGV PAL347, představuje asi dvě třetiny zubní korunky. Výška zachovalé části je přibližně 5 cm. Druhý zub (ÚGV PAL348) je mnohem fragmentárnější. Známe z něj pouze bázi, která je v předozadním (tzv. meziodistálním) směru asi 2,4 cm dlouhá a v bočním (labiolinguálním) 2,3 cm široká. Oba vzorky, tedy ÚGV PAL347 i ÚGV PAL348, jsou na poměry plesiosauřích zubů poměrně masivní. Nepochybně se tedy jedná o zuby zástupců plesiosauří evoluční větve, kterou nazýváme Pliosauridae.

Nálezové okolnosti jsou bohužel neznámé. V případě vzorku ÚGV PAL348 nevíme vůbec nic. Pokud jde o ÚGV PAL347, ten byl opatřen informací o původu ze sbírky Aloise Stehlíka a rokem 1934. A. Stehlík se ve svém výzkumu zaměřoval na pleistocénní obratlovce Stránské skály. Je tedy možné, že zub byl objeven během těchto terénních prací.

Přestože zuby nesou jiná katalogová čísla, je nutné poznamenat, že dosud nelze s jistotou říct, zda se nejedná o dvě části téhož zubu. Vzorky se nicméně mírně liší vývojem strukturních elementů na sklovině (byť ne do takového stupně, že by se dalo označit je za jiné druhy pliosauridů). Pravděpodobněji se proto jeví možnost, že se jedná o zuby dva. Ovšem teprve důkladnější studium (např. mikrostruktury zubů nebo jejich geochemického záznamu) by přineslo definitivní odpověď.

Zrození „mořských zabijáků“
Pro pliosaury byla hranice střední a pozdní jury velmi důležitým obdobím. V té době se totiž objevily první masivní formy těchto dravých mořských plazů, které zcela jednoznačně ovládly nejvyšší patra potravního řetězce. To tehdy došlo ke vzniku klasických pliosaurů, tedy forem s redukovanou délkou krční páteře, mohutnými těly a výrazně zvětšenými lebkami. Tato událost ovlivnila mořské ekosystémy natolik, že od konce střední jury až do rané fáze pozdní křídy neměli pliosauři žádné přirozené konkurenty. Nic mohutnějšího a dravějšího v tehdejších mořích nežilo. I z tohoto důvodu byl v roce 2014 pro klad krátkokrkých pliosaurů uveden poměrně přiléhavý termín Thalassophonea – tedy „mořští zabíjáci“.

Studované zuby jsou si z hlediska obecné morfologie (tvar, vývoj strukturních elementů – tzv. apikobazálních hřbetů – na sklovině) podobné. S největší pravděpodobností tedy patřily jednomu druhu pliosaura – ranému zástupci Thalassophonea. Ke kterým pliosaurům měl však ten náš nejblíže? Zdá se, že pokud jde o pliosaury žijící přibližně ve stejné době jako ten moravský, nejvíce společných znaků bychom patrně našli u proslulého druhu Liopleurodon ferox. Jeho materiál je sice starší (pochází z hornin callovského stáří), z hlediska morfologie je ovšem téměř neodlišitelný.

Jak vypadal moravský pliosaurid?
Jurští zástupci Thalassophonea se sice v mnoha důležitých znacích liší, rozdíly se ovšem ve většině případů týkají rozsahů a tvaru jednotlivých lebečních kostí či počtu a tvaru zubů. Obecné tělesné proporce byly většinou podobné. Vzhledem k tomu, že zuby ze středního či pozdního oxfordu okolí Brna nejvíce připomínají zuby liopleurodontů a forem liopleurodontům podobných, je velmi pravděpodobné, že i náš pliosaurus měl poměrně mohutnou lebku, krátký a silný krk, mohutné tělo a kratší ocas. Jeho tlama byla vyzbrojena tzv. anizodontním chrupem. Zuby z přední a přibližně střední části čelistí byly mnohem větší než ostatní zuby. Tento znak zanikl teprve u nejmladších pliosaurů, přibližně kolem hranice rané a pozdní křídy. Poslední pliosauři měli všechny zuby přibližně stejných rozměrů (byť ty z přední části čelistí byly trochu větší než ty ze zadní části).

O jak velkého dravce se jednalo?
Nyní k tomu, na co patrně řada čtenářů netrpělivě čeká. V případě velkých vyhynulých dravých obratlovců se vždy nabízí otázka, jakých rozměrů mohli dosahovat. Odhadování délky či hmotnosti moravského pliosaura samozřejmě poměrně výrazně komplikuje fragmentární povaha jeho materiálu. Srovnáme-li však velikost zubů se zuby ostatních zástupců Thalassophonea, a přihlédneme-li k typické tělesné stavbě těchto pliosaurů, lze říct, že moravský pliosaurus byl rozměry srovnatelný s liopleurodontem. Jednalo se tedy o zvíře, které mohlo dosahovat délky kolem 6 metrů. Pokud jde o hmotnost zvířete, odhady v případě takto velkých liopleurodontů se pohybují kolem 1,5 tuny. I tuto hodnotu je ovšem nutné brát s nadhledem. Největší pliosauři, jako třeba Kronosaurus queenslandicus ze spodní křídy Austrálie nebo Pliosaurus kevani ze svrchní jury Anglie, sice byli dvakrát delší a možná až desetinásobně těžší, přesto je jisté, že se jednalo o vrcholného dravce ve svém ekosystému.

Vzhledem ke skutečnosti, že výzkum fosilních obratlovců moravské svrchní jury stále probíhá, k dalším novinkám se dostaneme zase příště. Na pliosaurech naše objevy ovšem nekončí.

• Rekonstrukce moravského pliosaurida v mělkovodním prostředí pozdní jury okolí dnešního Brna (Edyta Felcyn; práva k rekonstrukci vlastní Daniel Madzia; k využití rekonstrukce je nezbytný písemný souhlas).