V roce 1991, tedy přesně před třiceti lety, publikoval americký geolog Jack A. Wolfe svou pozoruhodnou, v té době ovšem poněkud bizarně vyhlížející odbornou práci. Jejím závěrem bylo, že planetka, která vyhubila na konci křídy dinosaury a mnoho jejich současníků, dopadla pravděpodobně na přelomu jara a léta (na severní polokouli). Vzhledem k tomu, že se jedná o událost, od které nás dělí již 66 milionů let geologického času, je takové přesné určení roční doby skutečně pozoruhodné. Wolfe vycházel z objevů na paleontologické lokalitě Teapot Dome ve Wyomingu, kde v hraniční vrstvě K-Pg objevil fosilizované pozůstatky vodních a mokřadních rostlin, které právě v době svého zániku kvetly. Porovnáním jejich „zkamenělé“ vegetační fáze s fází růstu dnešních leknínovitých dospěl vědec k názoru, že rostliny na této lokalitě „zamrzly“ a byly pohřbeny následkem impaktu někdy na přelomu jara a léta. Tato odborná práce byla až donedávna považována spíše za jakousi kuriozitu a jejími pozoruhodnými zjištěními se zabýval jen málokdo. To se ale definitivně změnilo s nově publikovanou prací mezinárodního týmu badatelů, kteří si posvítili na nám již dobře známou lokalitu Tanis v Severní Dakotě. Tato fantastická paleontologická lokalita v souvrství Hell Creek je jakousi fotografií z doby krátce po dopadu, uchovávající nesmírně cenné informace o katastrofické události, a to hned z prvních hodin po srážce Země s vesmírnou planetkou. Sedimenty na lokalitě Tanis obsahují impaktní sférule, iridiovou anomálii a zejména pak fosilie organismů, které zahynuly právě v krátkém časovém horizontu po dopadu tělesa do oblasti tehdy ještě neexistujícího Mexického zálivu. Se stále detailnějším výzkumem přibývá i nových poznatků o tom, co se v této části severoamerického kontinentu ve vzdálenosti kolem 3000 kilometrů od místa dopadu dělo krátce po osudné srážce.
Nejnovějším, rozhodně ale ne posledním příspěvkem k našemu poznání katastrofy na konci křídy, je odhalení pravděpodobného ročního období v čase osudného impaktu. Nová odborná studie přitom nezávisle na Wolfeho výzkumu z roku 1991 přichází prakticky s totožným výsledkem – k této dramatické události údajně skutečně došlo na přelomu „severního“ jara a léta, pravděpodobně mezi dubnem a červnem. Nejde přitom o pouhou bezvýznamnou kuriozitu, doba příchodu katastrofy je velmi významná z hlediska sezónních biorytmů většiny organismů, ať už se jedná o interakce mezi parazity a jejich hostiteli, reprodukci, potravní strategie, chování spojené s pářením, sezónní dormanci a mnoho dalších jevů. I proto bylo načasování dopadu velmi významným faktorem a pro pozdně křídový svět nejspíš tím nejhorším možným scénářem. Ke katastrofě totiž došlo v době, kdy byly ekosystémy na severní polokouli patrně nejzranitelnější – jednalo se o období páření, růstu a příprav na vyvedení nové generace. Pokud se závěry publikované práce nemýlí, pak lze skutečně mluvit o velké smůle pro poslední křídové dinosaury a jejich současníky. Kdyby se totiž impakt odehrál o několik měsíců později, tedy v zimním období, následky by (minimálně na severní polokouli) byly nejspíš mnohem méně závažné. Je možné, že by v takovém případě dinosauři, ptakoještěři, plesiosauři a další velcí obratlovci vůbec nevyhynuli? To určitě nevíme a s jistotou ani vědět nemůžeme, potenciálně by ale katastrofa alespoň pro vzdálenější ekosystémy skutečně nemusela být až tak drastická. Přelomový výzkum na lokalitě Tanis byl každopádně zahájen již v roce 2014, postupně se do něj zapojilo množství vědců z různých institucí a využity při něm byly ty nejmodernější dostupné nástroje (například synchrotronová technologie SRS-XRF a SSRL), což ještě více posiluje význam a váhu informací, získaných na unikátní lokalitě v Severní Dakotě.
Mezinárodní tým výzkumníků tentokrát zkoumal množství různých fosilních organismů ze sedimentů této lokality a zaměřil se přitom především na různě staré jedince ryb a dřevin, stejně tak ale i na mnohé další organismy. Vývojová stadia objevených ryb porovnávali badatelé s údaji od současných druhů a vysledovali, jak staré asi byly v době pohřbení. A protože dobře víme, kdy v současnosti u příbuzných druhů dochází k páření a líhnutí z jiker, bylo poměrně snadné zjistit, o jaké období v roce se při pohřbení jednalo. To potvrdilo i porovnání životní aktivity larev jepic s aktivitou vykazovanou současnými druhy. Tímto způsobem sice nezjistíme dobu dopadu s přesností na týden (natož pak na den), určitě se ale trefíme do části sezóny s přesností přibližně na dva měsíce. A tím obdobím byl skutečně přelom jara a léta, což správně předpovídal už Jack A. Wolfe třicet let před publikováním této práce. Nyní už si tedy můžeme být prakticky jistí, že k dopadu došlo skutečně v teplém období roku a nikoliv v (severní) zimě. To navíc přináší významné a zpřesňující implikace pro odhady toho, jakou spoušť na biosféře vlastně tato dávná katastrofa zanechala. Nejenom, že se tehdy dinosaurům a jejich současníkům snížila průměrná celosvětová teplota o dobrých 30 až 40 °C na dobu několika let, stalo se to navíc v průběhu nejteplejšího období roku! Je jasné, že už jen tento prakticky okamžitý nástup impaktní zimy by těžce poškodil i naše dnešní ekosystémy (nemluvě o průmyslu a zemědělství), v případě mnohem teplejšího světa pozdních druhohor, kdy většina druhů byla prakticky teplomilná a uzpůsobená životu v permanentním horkém klimatu, však muselo jít o skutečný soudný den. O těchto nových zjištěních a jejich významu pro lepší pochopení původu, průběhu a důsledků katastrofy K-Pg, se bude v dalších měsících a letech ještě hodně intenzivně debatovat. A to nepochybně nejen na přelomu jara a léta…
- Satelitní snímek oblasti té části Mexického zálivu, pod níž je dnes pohřben impaktní kráter Chicxulub. Tato gigantická komplexní kruhová struktura o průměru kolem 180 kilometrů je jedním z největších známých dopadových kráterů na povrchu naší planety. Jak ukázala nová odborná práce, patrně byl vytvořen v průběhu pozdního jara (Landsat 8 satellite [Bands: 2, 3, 4, 8] & USGS, CC BY 2.0).
- Článek byl v mírně pozměněné formě publikován také na webu DinosaurusBlog.