Varanus priscus (nebo také poněkud nepřesně Megalania prisca) je vyhynulým druhem varana, který byl součástí tzv. pleistocénní australské megafauny. Jeho rozměry, způsob života i důvody vyhynutí jsou stále zčásti zahaleny tajemstvím, jisté ale je, že se jedná o největšího známého suchozemského ještěra, který by svými rozměry směle soupeřil i s největšími současnými krokodýly.
Tito větší příbuzní varanů komodských žili ještě v době před asi 50 až 40 tisíci lety a je tedy téměř jisté, že se s nimi setkávaly i první populace druhu Homo sapiens, které do Austrálie dorazily o celá tisíciletí dříve. Nevíme jistě, nakolik se dávní lidé podíleli na vyhubení těchto dravých plazů, jistou spojitost však rozhodně nelze vyloučit.
Populárnější z vědeckých jmen používaných pro V. priscus, tedy Megalania, stanovil v roce 1859 britský přírodovědec Sir Richard Owen, který mimochodem již dříve vymyslel i jméno Dinosauria. Doslova znamená jméno obřího varana cosi jako „ohromný pradávný tulák“. Současné práce zahrnující analýzy příbuzenských vztahů v rámci varanů (viz např. nedávný výzkum vedený Martinem Ivanovem z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně) tento druh však rekonstruují uvnitř kladu Varanus. Z toho důvodu je v tomto článku použita kombinace Varanus priscus a nikoli Megalania prisca.
A jak byl tedy tento plaz velký? Samozřejmě se ani zdaleka neblížil velikosti největších dravých dinosaurů, přesto by nás dokázal k smrti vyděsit. Bohužel máme zatím k dispozici jen přibližné odhady jeho velikosti, protože kompletní kostry těchto varanů dosud objeveny nebyly. Z toho důvodu se také odhady tělesných rozměrů druhu V. priscus u různých autorů značně liší. Již v roce 1975 byla délka pravěkého australského varana odhadnuta na 7 metrů a jeho hmotnost asi na 600 kilogramů. To by znamenalo dvojnásobnou délku a čtyřnásobnou hmotnost oproti největším jedincům současného indonéského varana komodského (Varanus komodoensis). Začátkem tohoto století však badatel Stephen Wroe původní odhad značně snížil, a to na 3,5 metru (průměr) až 4,5 metru (maximum) délky. Hmotnost pak odhadl na zhruba 330 kilogramů, průměrně však jen 97 až 158 kg. Tím pádem by pravěký varan nebyl o moc větší než velcí dospělci dnešního rekordně velkého ještěra varana komodského. Pomyslný titul největšího suchozemského ještěra se tak v případě V. priscus rázem ocitl v ohrožení.
Již o dva roky později, v roce 2004, publikoval australský paleontolog Ralph Molnar ve svém článku o „megalanii“ podstatně impozantnější odhad velikostních parametrů. Podle jeho názoru mohl být druh M. prisca celkovým tvarem těla podobný současnému druhu varanu pestrému (Varanus varius), což by znamenalo štíhlejší tělesnou stavbu, ale větší délku téměř 8 metrů. Druhou možností byly podobné proporce, jaké známe u varana komodského – v tom případě by byl asi o metr kratší, ale podstatně těžší. Maximální hmotnost u velkých jedinců odhadl Molnar až na 1940 kilogramů, tedy bezmála dvě metrické tuny. Pro porovnání lze uvést, že největší zjištěný jedinec současného krokodýla mořského měřil 6,3 metru na délku a vážil 1,3 tuny. V roce 2009 se k novějším odhadům odhodlal i Wroe, který tentokrát „megalanii“ rovněž poněkud více „dopřál“. Maximální délku stanovil na nejméně 5,5 metru a hmotnost na 575 kg. Pokud bychom tyto rozměry brali za zatím nejpřesnější, pak by V. priscus byl o téměř 2,5 metru delší a o víc než 400 kilogramů těžší než největší změřený a zvážený exemplář varana komodského (délka 3,13 metru a hmotnost – včetně dosud nestrávené potravy v trávicím traktu – 166 kg). Oproti průměrně velkým jedincům svého současného příbuzného by pak rozměry obřího australského varana vynikaly ještě více – délkou by jej překonával více než dvojnásobně a hmotností dokonce šesti až osminásobně. Z novějších odhadů pak stojí za zmínku práce Gabrielle Openshaw a Scotta Keogha, která pro gigantického australského varana uvádí 6 až 9 metrů. Více detailů k těmto odhadům ovšem autoři neposkytli.
O postavení druhu V. priscus coby největšího suchozemského ještěra všech dob nemůže být tedy pochyb (alespoň do doby, než bude případně objeven nějaký ještě větší pravěký varan). A proč vlastně tito úžasní „draci“ od protinožců vyhynuli? Kromě možného působení nově příchozí lidské populace mohla sehrát svoji roli také konkurence ze strany dravých terestrických krokodýlů (Quinkana) a savců (například „vačnatého lva“ druhu Thylacoleo carnifex) a snad i v té době probíhající změny klimatu. Ostatně tito plazi se pravděpodobně nedokázali pohybovat svižněji, než rychlostí kolem 3 m/s (10,8 km/h).
A malá zajímavost na závěr – vědci také předpokládají, že i tito varani byli vybaveni jedovými žlázami v čelistech a představují tak vůbec největšími jedovaté obratlovce, známé současné vědě.
- Rekonstrukce druhu Varanus priscus (Ben G. Thomas, „When Giant Lizards Ruled Australia – Megalania“).
- Článek byl v mírně pozměnené formě publikován také na webu DinosaurusBlog.
Dobrý den pane Socho,
čtu Váš blog pravidelně a rád. Děkuji Vám za něj.
Rád bych se Vás zeptal na Váš názor ohledně všemožných odhadů velikostí a s tím spojené pohyblivosti tvorů, které známe jen z archeologických nálezů. Ptám se proto, že mě osobně se tyto odhady zdají, přes veškerý vědecký přístup, dost na vodě.
Ne, že bych někdy dělal do biomechaniky, dělal jsem ale nějakou dobu analýzy spojů ocelových konstrukcí. Což je úloha, kdy známé materiály známého tvaru a průřezu pod předem definovaným zatížením se nějak chovají. Zajímali nás průběhy a koncentrace napětí. A přesto v takových analýzách hraje klíčovou roli cit projektanta. Bez správného nastavení okrajových podmínek by i tak jednoduché (oproti simulaci pohybu zvířete) úlohy nedávaly věrohodné výsledky.
V tomto kontextu mi potom veškeré odhady velikosti, hmotnosti a pohyblivosti přijdou jako krásná a zajímavá práce, ale na její přesnost bych nevsadil ani zlámanou grešli. Případně, bych se rozhodně nepostavil před V. priscuse s tím, že se svými 11km/h by mě nedohonil.
Dobrý den, v první řadě (já i Dan Madzia) velmi děkujeme za Váš zajímavý a podnětný komentář! Zcela s Vámi souhlasím, že odhady velikosti a hmotnosti dávno vyhynulých obratlovců, které známe jen podle často neúplné a fragmentárně zachované kostry, jsou skutečně zatíženy potenciální výraznou chybou, která může značně ovlivnit jakékoliv další odhady „biomechanického“ druhu. Bohužel jistotu ohledně odhadů hmotnosti nebudeme mít u většiny vyhynulých živočichů nikdy, zejména pokud nemáme k dispozici jejich žijící ekvivalenty ze současné přírody, které by pomohly v rekonstrukci jejich původního vzhledu. Dokonce ani u druhu V. priscus, pro který máme „referenční“ druhy jakožto srovnávací měřítka (zejména druh V. komodoensis) nejsou přesnější odhady, na kterých by se všichni badatelé napříč shodli, k dispozici. Rozpětí dostupných odhadů činí i mnoho stovek kilogramů a navíc nevíme, jaké byly horní limity a jakýsi standardní velikostní průměr. Proto je potřeba brát všechny uvedené údaje (včetně nejvyšší možné rychlosti pohybu daného živočicha) s velkou rezervou – přesně, jak sám píšete. Na druhou stranu jsou i tyto nejisté odhady mnohem lepší, než vůbec žádné odhady. Pokud jsou dosaženy sofistikovanými metodami, pak jsou nejspíš rámcově pravdivé a poskytují alespoň jakousi přibližnou představu o možných pohybových schopnostech, pohybovém rozsahu jednotlivých částí těla a třeba i o té samotné rychlosti lokomoce. Ještě jednou děkuji za velmi podnětný a zajímavý komentář a přeji hezký začátek léta! VS.